Když španělští dobyvatelé přišli do Tahuantisuya, setkali se s odlišnou civilizací. Byla společensky i politicky organizována podle vize a koncepce andského člověka, bez vlivu vyspělých společenství, která se vyvíjela v Evropě. Španělé objevili bohatou a rozmanitou faunu a flóru. „Cizí“ druhy, které oči evropana dosud nikdy neviděly, vzbudily rychle jejich zájem a zvídavost. Mnohé z těchto druhů byly dovezeny do Španělska jako suvenýry a mezi nimi též zvláštní psi bez srsti.
V madridu se nachází původní nepublikovaný rukopis, který obsahuje pozorování Francisca De Hernandeze. Ten uvádí, že v Nové Galicii (hraniční provincie – uzemí dnešního Mexika) chovají rasu psů bez srsti, s hladkou tmavou kůží, podobající se „lebrelům“, jenže jsou vyšší a mají odlišný způsob štěkání než ostatní psi. Jednoho má také náš pán, princ Charles.
O něco později, peruánský kronikář Guillermo Gellardo zaznamenal: „Když jsme přijeli na dvůr panovníka Filipa I. Sličného (1478-1506), obdarovali jsme jej několika suvenýry z nově objevených západních zemí. Ve středu 22. června 1502, když zeť katolických králů pobýval ve svém domě, ukázali jsme mu dvě nové věci: 1. psa, který byl celý černý, neměl vůbec žádnou srst a ústa měl jako černá žena. 2. zeleného papouška, sotva většího než malá opička, který mluvil.“
Tyto údaje shromážděné prvními kronikáři, kteří přišli s expedicí Francisca Pizarra, jsou první zprávy, které máme o existenci peruánského naháče – Peruvian Hairless Dog. Nicméně jeho dosud neobjasněná historie nás zavádí více než dva tisíce let zpět do dávných časů.
V průběhu formování andských společenství se jednotlivé „civilizace“ vyvíjely převážně při pobřeží a v horských oblastech Peru. Vznikali zde malé zemědělské feudální státy až do počátku našeho letopočtu. Vztah mezi člověkem a psem, iniciovaný před tisíci lety, tedy nabyl na významu u dřívějšího obyvatele And. Nejstarším dokladem toho je pravděpodobně nález v zátoce Puémape of San Pedro de Lloc – psí hřbitov společně se hřbitovem tehdejších obyvatel. Tito patří ke kultuře Salinar, jejíž pozůstatky vykazují stáří přibližně 300 př. n. l.
Význam psa signifikantně ovlivnil umělecké projevy kultury Nazca (100–700 n. l.). Během druhé fáze byla keramika charakterizována jako zvlášť naturalistická, velmi jednoduchá a rafinovaná. Načervenalé barvy se zobrazením rostlin, plodů a zvířat. Běžné byly též sošky vícebarevných plodů a zvířat, přičemž pes-naháč byl reprezentován s obdivuhodným realismem. Kromě toho musíme zdůraznit, že psi se objevují v repertoáru petroglyfů v Pampa de Ingenio.
Tento fakt souvisí s obrazci na Pampas de Nazca, která je proslulá liniemi, které tvoří odlišné zoomorfní figury, zejména geoglyf, který byl interpretován jako pes. Není na tom nic zvláštního, protože tohle zvíře bylo vždy považováno za sluhu horských božstev. V okolí města Nazca lidé stále věří, že psi odcházejí s duchy smrti na Coropuna.
Kultura Vicus (500 př.n.l.-400 n.l.), která má jmeno podle vrchu nacházejícím se na území dřívější Pabur Farm, asi 50 km východně od Piura, nezůstává v tomto smyslu pozadu a svou keramikou vykazuje stejnou charakteristiku, jakou si pes zachovává do dnešní dnů. Jejich keramika ukazuje vyjímečnou dovednost ve skulpturálním nebo plastickém umění, neboť vymodelované figury a jiné sektory nádob byly pomalovány červeně nebo tzv. technikou negativní dekorace. Časté jsou antropomorfní, fytomorfní i zoomorfní motivy sošek. Pro lepší pochopení je demonstrována keramická nádoba s kulovitým držadlem, s hlavou psa-naháče.
Více než 1000 let před Tahuantinsuyu dosáhl národ, dnes zvaný Mochica (100 př.n.l.-700 n.l.) svého maximálního vývoje v pobřežní rovině Peru. Přestože neznali písmo, Mochicané předali svědectví o svých aktivitách a prostředí pomocí svého umění, výrazovými prostředky, které obdivuhodně odpovídají skutečnosti. Nejběžnějším a nejznámějším uměleckým projevem tohoto lidu je hrnčířství. Přes 90% dochovaných zbytků je keramika a téměř všechny scény zobrazené nějakou jinou technikou se objevují též ve formě nádob z pálené hlíny.
Lidé kultury Mochica (Moches) jsou proslulí portrétováním svých „huacos“, různými aspekty své společnosti, osobnostmi svých pánů, tradicemi a rituály, lidskými projevy různých stavů mysli, ptáky i jinými zvířaty. Zde je nutné zdůraznit psa-naháče, se kterým člověk koexistoval a choval ho jako věrného společníka a kterému náleželo místo uvnitř rodiny.
Pes se všeobecně objevuje ve všech dokladech Mochica aktivit, v Mochica ikonografii, nachází se obvykle vedle kněze, válečníka nebo hlavní zobrazované postavy. Tato skutečnost, která byla do té doby patrná jen na scénách malovaných na keramice, byla potvrzena v roce 1987. Archeolog Walter Alva objevil uprostřed jílové plošiny, známé jako „Huanca Rajada“, hrob královské rodiny Moche, která zde vládla v 2. století n.l., vládce, válečníka a kněze, který byl nazván „Pán ze Sipánu“. Prvním nálezem byl ochránce hrobky s amputovanýma nohama, což symbolizovalo jeho povinnost navždy zůstat na tomto místě. V pohřební schránce byl potom „Pán ze Sipánu“, obklopený kostrami osmi služebníků, dvou konkubín a jednoho psa.
Velká část keramiky, která reprezentuje psa-naháče, byla nalezena v rozvinutých centrech kultury Sicán (900-1100 n.l.), nazvané podle archelogického „Project of Sicán“.
Studium předmětů svědčí o tehdejší znalosti druhů psů, neboť psi byli zobrazováni v různých pozicích a fázích vývoje. Tak je můžeme pozorovat při páření, postavení ve střehu, při krmení. Velmi často také představovali dechové nástroje jako jsou rohy, píšťaly. Někteří zobrazovaní psi mají obojky, což můžeme pokládat za způsob identifikace a to umožňovalo – možná bez záměru – jakýsi druh selekce, která v kombinaci s genetickou silou umožnila překlenout staletí zapomnění do našich dnů.
Úpadek kultury Moche poskytl prostor kultuře Chimu (1100-1470 n.l.), která vyplnila období přechodu mezi hegemonií Wari (700-1200 n.l.) a Inca (1100-1470 n.l.). Této kultuře patří největší množství keramiky. Podobně jako Moches portrétovali různé fáze života, kojení redukovaného počtu mláďat, jako je tomu dnes, klidné odpočívání a jiné momenty. Chování v domácnostech opláceli psi svými službami. Střežili obyvatele proti útokům sousedů a také hubili hlodavce a hmyz ohrožující úrodu.
Také jiné regiony před obdobím Inca modelovaly psa naháče ve svých artefaktech. Kultura Chancay (1200-1470) zobrazovala ve stylu černé a bílé životní cyklus psa-naháče. Snad nejcharakterističtější je koitus na kulovité nádobě, jinde je pes naháč zobrazen v postoji ve střehu.
Inkové přinesli do Tahuantinsuyu svoji politickou a sociální organizaci a jejich stát začal dále expandovat na základě kulturní reciprocity, redistribučního systému a nižšího vývojové úrovně okolních obyvatel pobřeží. V některých případech Inkové získali nová území mírovou cestou, když původní obyvatelé přijali jejich státní systém. Na severu expandovali až k Loja a na jihovýchodě k Tucumánu a La Platě, nacházející se v současnosti na území Ekvádoru a Argentiny. Umělci z celé říše se přestěhovali do centra říše Cuzca. Pracovali zde stříbro a zlatotepci pro Inku-panovníka a šlechtice. Protože se stěhovali i se svým majetkem a domácími zvířaty, došlo ke značnému rozšíření psa-naháče po celé Jižní Americe, známého v Bolívii jako „Bolivian ccala“ a v severní Argentině jako pes „pila“.
Keramika, přes afinitu se sklem Mochica a Chimu, vykazovala vyspělejší techniku, což původně v ranném stadiu nebylo, protože vládl vysoký stupeň stereotypizace a pokles kvality i realismu. Kultura Inca sice přispěla novými formami, ale rukodělná technika a dekorativní modely zůstaly ve stylu původní kultury Chimu. Což je vidět na některých keramických výtvorech z této doby, které představují psa-naháče a odpovídají přesně tomuto stylu Chimu-Inca.
Přežití peruánského naháče během období vicekrálů a vznikajících republik je nepochybně zásluhou farmářů v pobřežní oblasti. Tito lidé dodržovali své staré tradice a zvyklosti, kde naháč byl používán jako účinný prostředek proti revmatismu a všem druhům chorob, o čemž detailně pojednává esej Hermilia Valdizána, nazvaný „Popular Medicine“, uveřejněný v minulém století. Naháč nebyl chován jen pro svoji léčitelskou kvalitu, ale též pro schopnost hubit hlodavce, kteří ohrožovali úrodu. Podobně pak jeho nedůvěřivá a podezíravá povaha vůči cizím lidem z něho učinila vynikajícího strážce. V současné době, když je chován na venkově, vyvíjí svůj lovecký instinkt, kromě toho je výborným domácím mazlíčkem – to jsou jeho vrozené vlastnosti, děděné již od nejstarších časů. Nejsme tedy daleko od skutečnosti, mluvíme-li o živoucím reliktu.
Čerpáno z Peruvian Kennel Club
Přeložila: Ludmila Hladíková
Standard peruánského naháče
ZEMĚ PŮVODU: Peru
DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO ORIGINÁLNÍHO STANDARDU: 13. 03. 2001.
KLASIFIKACE FCI:
Sekce 6 - psi původního typu, bez pracovní zkoušky.
KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED: Podle některých odborníků byl tento pes dovezen do Peru v době čínského přistěhovalectví, krátce poté, co peruánský prezident Don Ramń Castilla vyhlásil zákon o zrušení otroctví černochů. Jiní vědci naproti tomu předpokládají, že tento pes pochází z afrického kontinentu a do Peru byl dovezen Nomády, kteří se do Ameriky dostali i se svými neosrstěnými psy. Dalším možností by bylo, kdybychom přítomnost těchto psů vysvětlovali příchodem člověka a jeho psů přes Beringovu úžinu z Asie do Ameriky. V současnosti existují kromě všemožných spekulací i určité důkazy – například zobrazení psů na keramických předmětech různých civilizací z doby před vznikem incké říše (Virus, Mochica, Chancay, Chancay pod livem Tiahuanacoide a Chimu). V mnoha případech zahání neosrstěný pes pumu, hada nebo sokola; výjevy se sokolem jsou nejvýraznější v kultuře Chancay. Z těchto vyobrazení lze vyvodit závěr, že bezsrstý pes se objevil v archeologickém období před vznikem incké říše, tedy zhruba v době 300 let před naším letopočtem až 1400 našeho letopočtu.
CELKOVÝ VZHLED: Celkově jde o elegantního a štíhlého psa, jehož vzhled vyjadřuje rychlost, sílu a harmonii; nikdy nesmí působit hrubým dojmem. Charakteristickým základním znakem tohoto plemene je chybějící srst na celém těle.
Další zvláštností je téměř vždy neúplný chrup. Je ušlechtilé povahy a velmi oddaný své rodině; vůči cizím je rezervovaný; je živý, ostražitý a je to dobrý hlídač.
DŮLEŽITÉ PROPORCE: Kohoutková výška je k délce těla v poměru 1 : 1; u fen může být trup poněkud delší než u psů.
CHOVÁNÍ / CHARAKTER (POVAHA): Ušlechtilý a velmi oddaný ke své rodině, přitom živý a bystrý; vůči cizím se jeví jako nedůvěřivý a ostražitý.
HLAVA: lupoidního tvaru.
MOZKOVNA:
Lebka: Mozkovna středních proporcí; rovnoběžník (horní linie obrysu tlamy a mozkovny jsou rovnoběžné), lehce rozbíhavé linie jsou přípustné. Při pohledu shora je lebka široká, směrem k nosu se zužuje. Nadočnicové oblouky jsou středně vyvinuty. Týlní hrbol je málo vyjádřen.
Stop: Čelní sklon málo vyjádřený (zhruba 140°).
LEBKA OBLIČEJOVÉ ČÁSTI:
Nosní houba: Barva nosní houby musí ladit s různými barvami kůže.
Tlama: Horní linie je při pohledu z profilu rovná.
Pysky: Musí být co nejnapjatější a musí přiléhat k dásním.
Čelisti / zuby: Řezáky vykazují nůžkový skus a špičáky jsou normálně vyvinuty; chybění jednoho nebo všech premolárů nebo molárů je přípustné. Dolní čelist je málo vyvinutá.
Líce: jsou normálně vyvinuty.
Oči: Bystrý a inteligentní výraz; oči musí být střední velikosti, lehce mandlového tvaru, nesmí ležet příliš hluboko v očních jamkách, ani nesmí vystupovat; musí být uloženy normálně a stejnoměrně, tzn. nesmí být příliš uloženy blízko u sebe, ani příliš daleko od sebe;
barva se může lišit počínaje černou přes všechny odstíny hnědé až po žlutou; barva musí ladit s barvou kůže; obě oči vždy musí být stejné barvy. Barva očních víček dosahuje od černé po růžovou u psů se světlou obličejovou částí hlavy; světlé barvy a růžová jsou přípustné, ale nejsou žádoucí.
Uši: Je-li vzbuzena pozornost psa, musí být uši vzpřímené; v klidu jsou naproti tomu složeny dozadu; uši jsou středně dlouhé; v nasazení jsou uši široké a ke konci se postupně zužují a vybíhají téměř do špičky. Nasazení ucha začíná v horní oblasti lebeční a poté vede stranou a končí šikmo; jsou-li uši postaveny, tvoří osy uší proměnlivý úhel o velikosti zhruba 90°.
KRK:
Horní linie: klenutá (konvexní).
Délka: Zhruba stejné délky jako hlava.
Tvar: téměř kuželovitý (komolý kužel); pružný, dobře osvalený.
Kůže: tenká, hladká a pružná; dobře přiléhající k podkoží; žádný lalok.
TRUP: Středních proporcí.
Horní linie z profilu: rovná, ačkoliv někteří psi vykazují konvexní klenutí v partii hřbetu / beder, které se na úrovni zádi ztrácí.
Kohoutek: málo zdůrazněný.
Hřbet: Horní linie rovná; dobře vyvinuté hřbetní svalstvo často vystupuje konvexně oboustranně až k oblasti beder.
Bedra: Silná a dobře osvalená; jejich délka dosahuje zhruba 1/5 kohoutkové výšky.
Záď: Horní linie je lehce konvexní; její sklon vůči horizontále je zhruba 40°; pevná a svalnatá stavba zádi zaručuje dobrý posuv z pánevní končetiny.
Hruď: Při pohledu zepředu musí hrudník vykazovat dobrou, ale ne přehnanou šířku; dosahuje téměř k lokti; žebra musí být lehce klenutá, nikdy ne plochá; obvod hrudníku měřený za lokty musí být zhruba o 18 % větší než kohoutková výška.
Dolní linie z profilu a břicho: Dolní linie opisuje elegantní a dobře zdůrazněnou křivku, která vychází z dolní části hrudníku a probíhá elegantně podél dobře (ale nikoliv přehnaně) vtaženého břicha.
OCAS: Ocas je hluboko nasazen; v nasazení je silný a zužuje se ke špičce; při vzrušení smí pes nést ocas zahnutý nad linií hřbetu, ale ocas nesmí být zatočen; v klidu ocas spadá dolů a na konci vykazuje lehce nahoru zahnutý háček; ocas bývá někdy vtažený pod břicho; délkou dosahuje téměř k hleznu; ocas musí být nekupírovaný.
KONČETINY
HRUDNÍ KONČETINY: Dobře postavené pod trupem; při pohledu zepředu jsou hrudní končetiny svislé a lokty nejsou vytočeny; úhel mezi lopatkou / pažní kostí se pohybuje zhruba mezi 100° a 120°. Při pohledu ze strany je úhel, který svírá přední nadprstí s kolmicí, zhruba 15° až 20°.
Tlapy hrudních končetin: Jsou středně dlouhé a podobají se zaječí tlapce; polštářky tlap jsou silní a odolávají horku; kůže mezi prsty je dobře vyvinutá; u černých psů se přednost dává černým drápům a světlejší psi mají světlé drápy.
PÁNEVNÍ KONČETINY: Svaly jsou oblé a pružné; křivka hýždí výrazně vystupuje; úhel mezi kyčelní kostí / stehenní kostí se pohybuje zhruba mezi 120° a 130° a úhel mezi stehenní kostí a holení musí být 140°. Při pohledu zezadu musí být pánevní končetiny postaveny svisle; paspárky musí být odstraněny.
Tlapy pánevních končetin: Jako tlapy hrudních končetin.
CHODY: Vzhledem k výše popsanému zaúhlení a struktuře končetin se tito psi pohybují spíše krátkým než rychlým krokem, přitom však současně pružným a pérujícím krokem.
KŮŽE: Kůže na celém povrchu těla má být hladká a pružná. Na hlavě a kolem očí a na lících se mohou tvořit oblé, téměř soustředné linie. Bylo zjištěno, že vnitřní i vnější teplota těchto psů odpovídá přesně teplotě jiných plemen; chybějící osrstění způsobuje okamžité a přímé vydávání tepla, přičemž u osrstěných psů se teplo odvádí prostřednictvím srsti přirozeným oběhem vzduchu.
OSRSTĚNÍ
SRST: Aby pes odpovídal svému názvu „naháč“, musí mu srst chybět; zbytky srsti na hlavě a na koncích končetin a ocasu a několik málo chlupů na hřbetě se povoluje.
BARVA: Barva srsti může být od černé u černých psů, přes břidlicově černou, sloní čerň, modročernou, všechny odstíny šedé, tmavě hnědou až po světle plavou. Všechny tyto barvy mohou být jednobarevné nebo se mohou vyskytovat s růžově zbarveným skvrnami kdekoliv na těle.
VELIKOST A HMOTNOST :
Kohoutková výška: U psů a fen existují tři velikosti:
Malý: od 25 do 40 cm (9 3/4 až 15 3/4 palce);
Střední: od 40 do 50 cm (15 3/4 až 19 3/4 palce);
Velký: od 50 do 65 cm (19 3/4 až 25 3/4 palce).
Hmotnost: Hmotnost psů a fen je v odpovídajícím poměru s velikostí:
Malý: od 4 do 8 kg (8,8 až 17,6 liber).
Střední: od 8 do 12 kg (17,6 až 26,4 liber).
Velký: od 12 do 25 kg (26,4 až 55,1 liber).
VADY: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.
- Zpola vzpřímené uši.
- Paspárky na pánevních končetinách.
VYLUČUJÍCÍ VADY:
- Předkus nebo podkus.
- Odchylky čelisti.
- Visící nebo kupírované uši.
- Vrozená ztráta ocasu, krátký nebo amputovaný ocas.
- Nadměrné množství srsti na místech dovolených standardem.
- Srst na místech, kde ji standard nepovoluje.
- Albinismus.
Pozn.: Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá varlata, nacházející se zcela v šourku.
|